malby
AKTUÁLNÍ VÝSTAVY
Dveře které už patří jiným
Šumava je jako barokní chrám a lidé, kteří ji obývají, to jsou ty zvony, které ten chrám rozeznívají, dnes, stejně jako kdysi...
Těmito slovy uvozuje Barbora Chlastáková svoji výstavu - instalaci, kterou chce připomenout minulost této krajiny, protkanou srdcervoucími příběhy. Své domovy museli opustit Češi, Němci, Židé i Romové, kteří se již do svých domů nesměli vrátit. Je nesmírně důležité nezapomínat na chyby, které minulost napáchala a neustále si je připomínat, nejen aby se již nikdy neopakovaly, ale hlavně proto, abychom se jich už dokázali vyvarovat. Autorky se vše to, co se blízko nás a kolem nás v současnosti děje, nejen to jak se lidé k sobě a přírodě chovají, ale i současné napětí na politické scéně doma i v zahraničí, bytostně dotýká.
Malířka ve svém projevu neskrývá, že je uchvácena Šumavou. Miluje baroko a hledá paralely mezi barokním světem a šumavským prostorem, v jejich prolínání světlem, stíny i tmou. Tak jako baroko neslo svou dobu temna, tak i Šumava měla často své Temno, které Barbora zpracovává ve svých niterných melancholických a dramatických scenériích, evokovaných návštěvami míst kdysi plných života a dnes jen v náznacích připomínajících zmizelou civilizaci. Z jejích obrazů je patrné, že ji oslovují i současní zvířecí „obyvatelé“ Šumavy, skrze které barvitě promítá současná i minulá lidská dramata.
Instalaci výstavy autorka koncipovala pomocí mnoha vizuálních projevů, zahrnujících malbu, fotografie i artefakty, to vše dokreslené hudbou Doroty Bárové, vznikla tak instalace, která má připomínat všechnu tíhu minulosti a současně varovat před jejím opakováním. A jak sama přiznává, vodítkem ke koncepci celé výstavy jí byla báseň Violy Fischerové Něco je třeba naložit ze sbírky Odrostlá blízkost, jejíž poslední slova dala celé výstavě název.
Výstava je výsostně současná a reflektuje dění kolem v nás i kolem nás. Její apel spočívá v uvědomění si naší pospolitosti a vybízí k nesnadnému cíli spolu tvořit svět lepším. A jak sama Bára říká, „to co jsem brala, jako zcela přirozenou věc, teď vnímám tak, že domov je dar, kterého si musíme každodenně vážit a děkovat za něj.“
Tam,kde vlci vyjí
Vnímám Šumavu jako barokní chrám a lidé v ní jsou zvony, co ten chrám rozezní, slova malířky jasně definují její vztah k místu, kde žije, pracuje a vychovává své děti. V krajině Barbořiných obrazů se potkává to, co dokážeme ze živé země vyčíst, co zažít, a co jsme získali intelektuální zvídavostí z knih, od pamětníků a dobrých filmových dokumentů: těsná souvislost mezi člověkem a přírodou. Je to krajina s dobytkem a vlky, popsaná Karlem Klostermannem, zachycená umírající a romantická v dřevorytech Josefa Váchala. Krajina viděná, cítěná a krajina historická. V krajině jsme všichni jen návštěvníky, ať jsme s ní roky, dekády či staletí. To, co zajímá autorku, není jasný protiklad divočiny a civilizace, ale spíše svědectví o dlouhém fyzickém a duchovním spolužití člověka a přírody. Šumava jsou „dřevo a brambory“, ale i křížové cesty, boží muka, kapličky a lepé vesničky, samoty a usedlosti, chátrající dílny a malé továrny, zemědělské statky. Kráčely tudy dějiny s krutou netečností k individuálnímu osudu. V autorčiných úvahách o malbě se potkává malichovské kosmické vidění země, vody, světla, vzduchu a větru v jednom celku, ale i tíže a břemeno lidství, jež dokázaly tak dobře vyjádřit Jitka a Květa Válovy. Malířka zmiňuje své okouzlení zlatým oparem po ránu, jak krajina tančila, když se jí slunce dotýkalo. Do malby uložila jasné dny, ale i čas deště, bláta a vichru. Obrazy vyšly z krajiny, která nedá člověku nic zadarmo a nadarmo. Pokud se do nich ponoříme, vycítíme tichý svět myšlenek, všudypřítomné požehnání a náhlé a násilné mezníky katastrof přírodních i historických. Vlci v krajině i na obrazech představují nejasný element. Nejsme na ně v přírodě zvyklí, jsme vyděšeni svou televizní zkušeností, plnou hororů a fantasy, počínajíce grimmovskou pohádkou O Červené Karkulce. Jejich přežití nediktuje přírodní výběr, ale úradek lidský, jak už tomu v antropocénu bývá.
Krávy a býky na obrazech Barbory Chlastákové potkáváme v portrétní rovině. Jejich „tváře“ vyplňují komorní čtvercová plátna. Těla téměř bezezbytku obsazují velkoformátové malby. Srst zvířat se v jasném vzduchu leskne jako zlato a stříbro. Převládají expresivní zelené a fialové stopy štětce. Obrazy nás nenechají na pochybách, že jde o biblická zvířata, svědky narození Krista, symbol evengelisty Lukáše, patrona malířů. Od starověku je býk spojen s Evropou, kráva s plodností. V přírodě vnímáme krávy a býky jako monumentální klidné monolity. Ale když se pohnou…! Lovená a zároveň důstojná stvoření poskytující člověku téměř vše, co k přežití potřebuje – mléko, maso, kůži, rohovinu, na kamenných stěnách jeskyní vymalovali pravěcí kouzelníci. Byli velkým tématem i pro Picassa. Také na malířku přechází část síly přírody, jistá šamanská moc. Cítí aury, slyší zvuky, jež se krajinou nesou jako podprahový témbr, prospívající úrodnosti polí, hustotě lesů i vonnému kouzlu luk. Barbora Chlastáková chápe „kravičku“ jako bohyni plodnosti, obdivuje její ovládnutou velkou sílu a něžné oči: Vidí víc než my. „Portréty“ se staly bránou zrození pro nejméně deset dětí.
Barbora je skutečně malířka, nevychází z kresby, dokonce ani z fotografie. Vládne také mocí slova. Obraz staví z re-vizualizace zapsaných vět, střípků poznámek, z textu a mapování očima. Při modelaci tvarů a prostoru vychází z cézannovských zásad. Mix imprese a exprese ne nepodobný přístupu Jakuba Špaňhela se formálně odlišuje, se jmenovaným autorem sdílí autorka i jedno společné téma: kůrovec, brouček zlatý. V obrazech Barbory Chlastákové se znovuobjevuje téměř zapomenutá poetika. Nálada devatenáctistoleťová, v pozitivním smyslu vlastenecká, tak trochu pravěká, jasně ukotvená v současnosti. Ve zkratce je smysl autorčiny práce jednoduchý: jde o to, co cítíme z krajiny, a co do ní vkládáme.
text Martina Vítková
MINULÉ VÝSTAVY
V ráji šumavském
Státní zámek Vimperk
Výstava připravená speciálně pro nově zrekonstruované prostory zámku Vimperk představuje autorčiny nejnovější obrazy věnované tématům pomíjivosti, nestálosti a hledání lidskosti. Barbora Chlastáková je symbolicky vztahuje k šumavské krajině a k tomu, jak ji ve svých povídkách zachytil spisovatel Karel Klostermann. Ačkoliv její díla vznikala nezávisle na Klostermannově knize V ráji šumavském, zpětně aktualizuje prostřednictvím média malby základní významy této klasiky české literatury závěru 19. století a vede s ní napínavý dialog. Sleduje totiž podobná témata, v nichž se melodramatická krajina Šumavy se všemi svými barevnými proměnami, zvířecími i lidskými obyvateli a živly stává důležitým aktérem.
VZtah cyklus obrazů
‚Tělo jsem a duše‘ – tak mluví dítě. A proč nemluviti, jako mluví děti? Procitlý, vědoucí však praví: Tělo jsem a tělo a pranic více; a duše jest jen slovo pro cosi na mém těle.”
Nietzsche, F., Tak pravil Zarathustra, O těch, kdož povrhují tělem
Otázky vzdalování se životu, odcházení, opouštění, smrti i otisků, které po sobě můžeme v hmotném světě zanechat, provázejí filozofy i umělce od první ruky, která se rozhodla pomalovat slabě osvětlené stěny jeskyně prvních homo sapiens. I tito první lidé se s pomíjivostí života vyrovnávali prostřednictvím umění, s magickou vírou, že když mamuty, soby nebo pižmoně nakreslí, ovládnou tak jejich osud i duši. A když zaznamenají člověka, naučí se v pěti tazích zpodobnit lidskou postavu, bude v tomto zobrazení žít navždy.
Barboře Chlastákové jde v cyklu Vztah o pojmenování tohoto jevu. Uchování vzpomínky, vztahu, který se zesnulým člověkem měli ti, kteří jej znali. Ať jde o fiktivní vzpomínku na zavražděné dívky „Modrá žena“, či o osobní příběh a rozloučení s babičkou „Opouštění“, vždy se autorka pokouší zachytit prchavost života a vztahu prostřednictvím tělesného tvarosloví. Zároveň i samotný proces malby je pro ní především vztahem – vztahováním se k sobě samé, k vlastnímu tělu „Očekávání velké lásky“, ke světu, k diváku. Zcela nezáměrně se v cyklu, jenž vznikal od roku 2013, objevují archetypální “nápovědy”, vyjadřující v našem kulturním prostoru velmi blízké myšlenky. Na Bářiných plátnech dominuje modř – je barvou nebe, dálky, vody, ireálného a fantastického, barvou božství a pravdy, a především, pro německého básníka Novalise, je “modrá květina” symbolem věčné touhy. Soubor pláten, jejichž primárním tématem je tělesnost a přítomnost těla v prostoru, jsou kompilátem různých postmoderních citací na zdánlivě roztříštěném zorném poli. Plátna citují art deco, přiznaně laškují s Man Rayem, Francisem Picabiou, Drtikolem a esence 20. let minulého století prostupuje v silné formální inspiraci kubistickými, rayonistickými a futuristickými postupy všemi plátny. Příznačná “roztříštěnost” obrazového pole, v němž autorka střídá florální a geometrické motivy se v mnoha ohledech od futuristických či kubistických konstrukcí minulého století liší. Společným rysem je však fakt, že formální disparátní podoba jednotlivých pláten je součástí dialogu autorky se světem – jejího “vztahování se” ke světu. Postrádá sice expresionistické zmatení z prudce se rozvíjejícího světa a velkoměst, v postinformační době vypovídá disruptivní konstrukce pláten vlastní, podobně člověku nepříznivý příběh. V jednom z pláten „Bouře“ se zásadně proměňuje perspektiva, jednotlivá pole spolu komunikují a silné erotické napětí je dynamizováno jednak barevnými valéry, ale také samotným předmětem obrazu. Práce s hlubokou lidskou pudovostí otevírá Barboře další vrstvy, které s ní sousedí: kromě naší smrtelnosti „Opouštění“ jsou jimi paměť, láska, sexualita a v neposlední řadě ona modrá, k nekonečnu směřující touha “modré květiny”, která nás neopustí ani tehdy, kdy se ji rozhodneme opustit my…
text Tomáš Kubart
Shunga
Barbora Chlastáková se ve své poslední sérii obrazů nechala inspirovat japonskými Šungami. Jedná se o kresby a dřevoryty, které explicitně zobrazují milostné praktiky. V 17. a 18. století sloužily jako poučný dar milencům; nejčastěji tajně umisťovaný pod polštář jejich novomanželského lože. Vzhledem k tomu, že tyto obrazy byly tehdejší vládou cenzurované, mnoho z jejich autorů zůstalo v anonymitě. Jednou z výjimek je mistr Šungy: Kitagawa Utamaro, jehož kompozice v Bářiných obrazech výrazně rezonují.
Samotná technika Šung je ovšem transformovaná skrze autorčin malířský rukopis.
Zatímco ve svých předchozích sériích pracovala s multiplikací jednoho ústředního motivu (například v sérii Krev a Mléko), nyní intuitivně přistoupila k principu syntézy.
Jak sama podotkla, těší se ze setkání své expresivní malby s precizní a schématickou technikou japonské grafiky: “je to, jako bych Kitagawu znásilnila a spojila tak dva odlišné světy milostným aktem.”
Sérii Šung odstartoval obraz “Nagasaki fuck”. Jeho dvojsmyslný název odkazuje ke scéně milujícího se páru při výbuchu atomové bomby; zároveň je osvobozujícím aktem lásky a slasti navzdory pokrytecké morálce a utrpení.
Malby Barbory Chlastákové vyzařují smyslnost, kterou si uvědomujeme ještě předtím, než plně rozkódujeme jejich obsah. V tom její technika vzdáleně připomíná například tvůrčí záměr Kandinského, který se snažil barevně zobrazit neobjektovou realitu, například hudbu. Pokud připustíme, že vůně, tělesnost, láska, strach z neodkladné pomíjivosti, krize v sexuálním životě a snaha o její překonání, obnovení rovnováhy a štěstí mohou mít své barvy, potom je lze hledat v těchto obrazech. Jejich barevnost a příklon k abstrakci a fragmentarizaci tak bezesporu vede k hlubší kontemplaci nad tématem intimního života a sexuality.
Svým námětem a technikou malby bychom obrazy Barbory Chlastákové mohli přiřadit k tvorbě současných evropských autorů jako jsou Rossana Buremi, Sam Jackson nebo Cecily Brown. Vzájemně je spojuje kombinace abstraktní malby s figurací, zájem o přezkoumání způsobu zobrazování lidského těla a téma ritualizace milostného aktu. Částečně se tvorba těchto autorů také hlásí k odkazu Willem de Kooniga.
Implicitní motiv výstavy zesiluje i její samotný název; Večerní tváře: “nesmíme brát lásku lhostejně (..) alespoň večer uniknout racionalitě a oddat se emocím”.
Jaké jsou obličeje milenců ve stavu rozkoše, v jejím očekávání nebo v obavách z ní? Je to otázka hluboké a až děsivě intimní mimiky. Autorka dává nahlédnout do tváří některých z namalovaných párů, zatímco jiné nechává skryté ve večerním příšeří barevných explozí, v jejich soukromém tajemství.
Zdá se, že právě květnový měsíc je nejlepším časem pro prezentaci těchto obrazů, společně s jarem jsou totiž oslavou lásky a partnerského života.
text Jana Písaříková
v ExPost Praha
