malby

              Vnímám Šumavu jako barokní chrám a lidé v ní jsou zvony, co ten chrám rozezní, slova malířky jasně definují její vztah k místu, kde žije, pracuje a vychovává své děti. V krajině Barbořiných obrazů se potkává to, co dokážeme ze živé země vyčíst, co zažít, a co jsme získali intelektuální zvídavostí z knih, od pamětníků a dobrých filmových dokumentů: těsná souvislost mezi člověkem a přírodou. Je to krajina s dobytkem a vlky, popsaná Karlem Klostermannem, zachycená umírající a romantická v dřevorytech Josefa Váchala. Krajina viděná, cítěná a krajina historická. V krajině jsme všichni jen návštěvníky, ať jsme s ní roky, dekády či staletí. To, co zajímá autorku, není jasný protiklad divočiny a civilizace, ale spíše svědectví o dlouhém fyzickém a duchovním spolužití člověka a přírody. Šumava jsou „dřevo a brambory“, ale i křížové cesty, boží muka, kapličky a lepé vesničky, samoty a usedlosti, chátrající dílny a malé továrny, zemědělské statky. Kráčely tudy dějiny s krutou netečností k individuálnímu osudu. V autorčiných úvahách o malbě se potkává malichovské kosmické vidění země, vody, světla, vzduchu a větru v jednom celku, ale i tíže a břemeno lidství, jež dokázaly tak dobře vyjádřit Jitka a Květa Válovy. Malířka zmiňuje své okouzlení zlatým oparem po ránu, jak krajina tančila, když se jí slunce dotýkalo. Do malby uložila jasné dny, ale i čas deště, bláta a vichru. Obrazy vyšly z krajiny, která nedá člověku nic zadarmo a nadarmo. Pokud se do nich ponoříme, vycítíme tichý svět myšlenek, všudypřítomné požehnání a náhlé a násilné mezníky katastrof přírodních i historických. Vlci v krajině i na obrazech představují nejasný element. Nejsme na ně v přírodě zvyklí, jsme vyděšeni svou televizní zkušeností, plnou hororů a fantasy, počínajíce grimmovskou pohádkou O Červené Karkulce. Jejich přežití nediktuje přírodní výběr, ale úradek lidský, jak už tomu v antropocénu bývá.

              Krávy a býky na obrazech Barbory Chlastákové potkáváme v portrétní rovině. Jejich „tváře“ vyplňují komorní čtvercová plátna. Těla téměř bezezbytku obsazují velkoformátové malby. Srst zvířat se v jasném vzduchu leskne jako zlato a stříbro. Převládají expresivní zelené a fialové stopy štětce. Obrazy nás nenechají na pochybách, že jde o biblická zvířata, svědky narození Krista, symbol evengelisty Lukáše, patrona malířů. Od starověku je býk spojen s Evropou, kráva s plodností. V přírodě vnímáme krávy a býky jako monumentální klidné monolity. Ale když se pohnou…! Lovená a zároveň důstojná stvoření poskytující člověku téměř vše, co k přežití potřebuje – mléko, maso, kůži, rohovinu, na kamenných stěnách jeskyní vymalovali pravěcí kouzelníci. Byli velkým tématem i pro Picassa. Také na malířku přechází část síly přírody, jistá šamanská moc. Cítí aury, slyší zvuky, jež se krajinou nesou jako podprahový témbr, prospívající úrodnosti polí, hustotě lesů i vonnému kouzlu luk. Barbora Chlastáková chápe „kravičku“ jako bohyni plodnosti, obdivuje její ovládnutou velkou sílu a něžné oči: Vidí víc než my. „Portréty“ se staly bránou zrození pro nejméně deset dětí.

              Barbora je skutečně malířka, nevychází z kresby, dokonce ani z fotografie. Vládne také mocí slova. Obraz staví z re-vizualizace zapsaných vět, střípků poznámek, z textu a mapování očima. Při modelaci tvarů a prostoru vychází z cézannovských zásad. Mix imprese a exprese ne nepodobný přístupu Jakuba Špaňhela se formálně odlišuje, se jmenovaným autorem sdílí autorka i jedno společné téma: kůrovec, brouček zlatý. V obrazech Barbory Chlastákové se znovuobjevuje téměř zapomenutá poetika. Nálada devatenáctistoleťová, v pozitivním smyslu vlastenecká, tak trochu pravěká, jasně ukotvená v současnosti. Ve zkratce je smysl autorčiny práce jednoduchý: jde o to, co cítíme z krajiny, a co do ní vkládáme. 

​

​

text Martina Vítková